Moje problémy jsou jako tsunamy

Tsunami. Tak nějak bych popsala průběh svých šílených, občas i dost blbých nápadů a ne jen nápadů, shrnula bych pod toto i všelijaké problémy a situace do kterých se vrhám po hlavě.

Uvedu příklad.

Představte si, že jste malé dítě, rodiče šli pro jídlo a vy jste sami na pláži. Když v tom se na moři objeví obří vlna, fascinovaně na ni hledíte. Neuvědomujete si, že se řítí přímo na vás. Celá situace se vám nezdá více nebezpečná než koukání na televizi.

Takto začíná každý nápad a pozdější problém...naprosto nevině.

Vlna se blíží, je čím dál větší, začíná vám běhat mráz po zádech, jste celí ztuhlí, nemůžete se ani pohnout, nahání vám strach.

Začalo vám docházet, že tato situace není zase až tak bezpečná, jak se zdálo.

Z tohohle se jen tak nedostanete, ta vlna se jen tak nerozplyne... a ani z toho debilního problému se jen tak nevykroutíte.

Nastala ta chvíle, kdy se ocitnete tváří v tvář všemu.

Vodní stěna vlny vám nastaví zrcadlo.

Sledujete celou věc jako film, vše co jste udělali špatně, to co se vám povedlo a co by jste měli napravit.

Neexistuje nic lepšího a účinnějšího, co by vám otevřelo oči a donutilo vás zamyslet se nad sebou.

Myšlenky vám v hlavě lítají rychlostí světla a možná i rychleji.

Vlna padá.

Právě teď se rozhodne, zda vás vlna pohltí nebo uniknete.

Možná najdete řešení sami, což je ta nejlepší možnost pro váš osobní růst, nebo vám někdo hodí záchranný kruh.

Jen je potřeba pamatovat na to, že když se nám někdo snaží pomoci je nefér stáhnout ho s sebou pod vlnu.